ORODNÍ PŘÍBĚH ANNY A ALŽBĚTKY

V jeden krásný večer, kdy bylo vše dokonalé, se rozhodla velká dušička vstoupit do mojí dělohy. Znovu na sebe převzít lidskou podobu a přinést světlo nejen do mého života.
Přišla mi to říct do snu, že je u mě a že se nemám ničeho bát. Vše je v naprostém pořádku.
Je to třetí děťátko, které ke mně přišlo.

Proč vzkaz, že se ničeho nemám bát?
Před dvěma lety jsem byla celkově ochrnutá, včetně pánevního dna. Proto jsem měla obavy. Ty se vystupňovaly, když mě vystrašil gynekolog. Vyšly mi špatně testy a řekl mi, že moje tělo bojuje proti miminku. Že se to stává. Doporučil mi rizikovou poradnu v Hradci, kde jsou specialisté na různé odchylky od běžného stavu. Sdělil mi, že miminko může v sedmém měsíci umřít, nebo po narození potřebovat transfuzi.
Byly to pro mě tak šokojící informace, že jsem zapomněla na vzkaz ze snu. VŠE JE V NAPROSTÉM POŘÁDKU.

Dvakrát jsem absolvovala vyšetření, pak jsem jsi vzpomněla na vzkaz. S rodinou jsem odjela k moři, kde jsem se snažila co nejvíc propojit sama se sebou a s děťátkem. Po návratu jsem si byla jistá, že se narodí překrásné a zdravé děťátko.

Když jsem měla chvilku pro sebe, věnovala jsem se dechu a cvičení. Aktivně jsem se připravovala na porod. Představovala jsem si, jak bude asi všechno vypadat a kde budu rodit. Moc jsem si chtěla zažít rodit miminko doma a snažila jsem se na to důkladně připravit, aby mě nic nezaskočilo.

Poslední měsíc jsem měla velmi silné poslíčky, skoro každou noc. Myslela jsem, že děťátko přijde na svět dříve než má. Ale ne, přišlo 11.10.2016 na přesný termín.
Poslíčky ke konci ještě zesílily, až jsem 10.10. napsala kamarádce, že už je to tady, ať je připravená na telefonu. Asi od šesté do dvou jsem se pohupovala v kuchyni, ležela na gauči nebo chodila. Zpříjemňovala jsem si čekání relaxační hudbou a všude jsem měla svíčky. Pro mě naprosto dokonalá atmosféra. Asi ve dvě jsem vzbudila manžela, aby uvařil slepičí polévku, že je to TADY. S úsměvem na tváři mě pohladil a šel vařit. V jeho společnosti jsem dál prodýchavala kontrakce, které pomalinku nabíraly na intenzitě. Řekla jsem mu, aby zavolal kamarádce. Čas ladně plynul, v pět přijela kamarádka. Slyšela jsem auto a... Kontrakce zmizely. Nic. Skoro ani jedna a žádná síla. Čekaly jsme 2 hodiny, nic se nerozběhlo. Na vše jsem se připravovala, ale na tohle ne. Byla jsem naštvaná, pociťovala jsme na sebe vztek. Kamáradka zavezla starší dcerku do školy a manžel se synkem odjeli do firmy. Zůstala jsem sama.
Potřebovala jsem se vyspat, byla jsem hodně unavená. Spala jsem asi čtyři hodinky, pak jsem si dopřála dvouhodinovou procházku. Byla krása vnímat krajinu kolem sebe tak intenzivně. Na mém oblíbeném místečku, kde jsou vidět Krkonoše, jsem se zastavila. Sedla jsem si do trávy, svítilo sluníčko a zpívala jsem mantry. Tak hlasitě, že nevím, kde se to ve mně bralo. Vše, co mě tížilo a co bylo ještě překážkou, jsem se snažila pustit hlasem ven. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale byla to krása. Zbytek dne jsem občas pocítila lehkou kontrakci, která mi navodila úsměv na tváři. Už jsem věděla, že až zmohutní, tak to bude POROD. A ony sílily. Přes celou noc jsem je prodýchavala. Nikoho jsem už nebudila, byla jsem naprosto uvolněná a připravená.
Ráno jsem připravila snídani, vypravila děti a manžela a znovu zůstala sama. Jak odešli, kontrakce byly častější a častější. V půl jedenácté jsem psala kamarádce, zda by mohla přijet. Byla tam skoro hned. Už sem byla na správné vlně. Opírala sem se o bar a uvolňovala pánev krouživými pohyby. Bylo to ulevující. Postupně jsem visela na kamarádce a nechávala jsem pánev úplně uvolněnou. Naprosto mě vnímala a co jsem v tu chvíli potřebovala, udělala beze slov. Vše bylo v naprostém tichu. Při jedné z kontrakcí mi šepla do ucha "PUSŤ TO". A já jsem to pustila. S tak hlasitým projevem, že jsem to ani nečekala. To byla síla, všechno jsem dala ven a děťátko bylo do půl hodinky venku. Rodila jsem v kleku, potřebovala jsem být co nejvíc u země. Už jsem vůbec na nic nereagovala, jenom jsem posílala sílu a dech do pánve. Ucítila jsem jemný tlak na hráz. S další kontrakcí jsem věděla, že bude miminko na světě. Bylo tomu tak. Tichounce vyklouzla na karimatku a já jsem se jí bála chytit, tak křehoučká a nádherná dcerka. Štěstím a radostí jsem plakala a opakovala, že ji miluji. Miluji tě. Ležela na zemi a já jsem se pomalu odvážila vzít ji do náručí. Do dveří vstoupily dětičky a já je přívítala také slovy, že je miluji.
A můj úžasný manžel tiše seděl na gauči a byl tam jako náš ochránce. Nic neříkal jenom pozoroval a natáčel. Vůbec mě nerušil. Ničím, přesto jsem věděla, že tam je. Obdaroval mě slovy, že mě miluje. Byla to nádhera.

Příšerně mě brněly nohy a sama jsem se nedokázala postavit. Manžel a kamarádka mi pomohli na gauč, kde ke mně a Alžbětce zalezli dětičky a manžel.
Cítila jsem velký dar, že právě mně se to povedlo, a opravdovou sílu ženy.

Děkuji s velkou pokorou manželovi, že stojí za mnou při mých životních rozhodnutích.
Děkuji Alžbětce, že si mě vybrala.
Děkuji dětičkám, že ji přijaly.
Děkuji Dalí za velkou oporu.

Velké poděkování celému Vesmíru za to, že tady jsem a tvořím.

Anna